Amatérská analýza jedné z klíčových pasáží knihy, která se nachází hned na počátku v první kapitole. Mesir nasťiňuje vyjevenému Berliózovi a básníku Bezdomovci zrcadlo resp. se vysmívá jejich falešné sebedůvěře.
…
„Člověk sám to řídí,“ vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
„Promiňte,“ mírně namítal neznámý, „ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?
Vážně,“ a obrátil se k Berliozovi, „představte si, že kupříkladu vy sám začnete něco řídit, dávat příkazy sobě i jiným a vůbec, abych tak řekl, začnete tomu přicházet na chuť, a najednou… hm… hm… najednou u vás propukne rakovina plic…“ Při těch slovech se sladce usmál, jako by ho myšlenka na rakovinu plic bůhvíjak těšila, „ano, ano, rakovina…,“ zamžoural očima jako kocour a opakoval to zvučné slovo, „a bác, jste vyřízený. Lidi vás přestanou zajímat a budete se starat jenom sám o sebe. Vaši nejbližší vám lžou. Vycítíte, že něco není v pořádku, poběžíte k učeným doktorům, potom k šarlatánům, a možná dokonce i ke kartářce. První, druhé i třetí je naprosto nesmyslné, sám to dobře víte. Všechno nakonec skončí tragicky: ten, kdo si ještě nedávno myslel, že něco řídí, leží najednou nehybně v dřevěné bedně, a když lidé kolem vidí, že už není takový člověk k ničemu, jednoduše ho spálí v peci.
Stávají se i horší věci: někdo se třeba chystá do Kislovodska,“ a cizinec na Berlioze spiklenecky zamrkal, „zdálo by se, že to ani nestojí za řeč, ale nakonec z toho sejde, protože náš hrdina neznámo proč uklouzne a spadne pod tramvaj! Chcete snad tvrdit, že to udělal z vlastní vůle? Není správnější si pomyslet, že se to stalo z vůle někoho zcela jiného?“ A rozesmál se podivným smíchem.
…
To byl úryvek z knihy. Text jsme různými zvýrazněními opatřili my (všichni dobří lidé). Sestava zvýraznění nemá sice žádnou velkou logiku, ale něco přece jen.
Zájemci mohou shlédnout v deseti dílech velice zdařilou filmovou adaptaci knihy. První díl, který obsahuje debatu z odstavce výše, je zde:
A ještě pro inspiraci sedmý díl z desetidílné série s názvem Satanášův bál. Ale pochopitelně pro zachycení, udržení a setrvání v kontextu nutno sledovat díly postupně. A vůbec nejlepší je přečíst si nejprve knihu.
Doplnění – 19.10.2017
Pár komentářů/postřehů snad interpretací některých momentů z knihy Mistr a Markétka hlavně s ohledem na výše uvedený odstavec. Ten totiž odkazuje mnohé podstatné, zdá se. Začneme analýzou toho, co předchází, než se na scéně objeví konzultant Woland. Starší a tedy zřejmě zkušenější z dvojice procházející parkem poučuje mladšího tedy zatím zjevně méně zkušeného o tom, že zadanou práci na téma propagace ateismu vlastně nezvládl, neboť není dostatečně přesvědčivá. Ježíš v ní prý není zobrazen dostatečně nereálně. Takže starší člověk, beznadějně zatvrzelý ateista, s ní zůstává nespokojený. Zdá se, že se mladému básníkovi nepodařilo odpovídajícím způsobem uspokojit představy o zobrazení ateismu, jak ho vidí zadavatel. Ačkoliv mladší úkolu porozuměl a při práci se snažil, s výsledkem starší není spokojen. Ach ta věčná nespokojenost! A tak v okamžiku, kdy vrcholí vzájemné souhlasné stvrzení obou o jejich bezpodmínečné oddanosti ateismu, již kolem nich prošel a vzápětí je oslovuje pán v černém – zahraniční konzultant Woland. To vše se odehrává u Patriarchových rybníků. Kdo je to ten Woland? Je to dábel sám? No, na první pohled by se dalo říci, že by to asi mohl být ďábel. Pro to svědčí fakt, že se na scéně objevuje právě v situaci, kdy dva dotčení ateisté svorně popírají existenci Boha. Kde není boha, uvolňuje se místo pro ďábla. Ale ten ďábel má kvalitní znalosti mnohých procesů a tvrdí, že se některých minulých sám osobně účastnil a zároveň předpovídá i sebejistě něco z budoucího. Dá se říci, že má znalosti, které bychom mohli přisoudit i bohu Všedržiteli. Jak to s tím tedy je?
Ještě se zastavme u toho, co Woland předpovídá. Tvrdí přímo do očí Berliozovi, že zanedlouho zemře i s uvedením přesného detailu všech náležitostí té příhody. Proč právě Berlioz, ten starší z dvojice? Jakoby Woland tlumočil nějaké rozhodnutí, se kterým už se nedá absolutně nic dělat a které je tedy naprosto nevyhnutelné, zřejmě proto, že Berlioz již nenapravitelně odpadl od Boha a tudíž Bůh už s ním přestal počítat a protože se ujistil, že už nějaká náprava není možná, zařídil jeho – Berlioze – fyzickou likvidaci. Ivan Bezdomovec, ten mladší, se sám přihlásil svým návrhem zavřít již dávno mrtvého Imannuela Kanta do blázince o umístěnku + i některé další návaznosti. Tak to možná vypadá, že slušně vypadající a vystupující Woland je v podstatě boží posel, který řeší úkoly spadající do kategorie nenapravitelného od-boha-odpadlictví neboli v-bohu-odpadlictví zejména v situaci, kdy se ještě snaží expandovat. Ivan Bezdomovec ještě bude mít šanci si v blázinci všechno znovu promyslet – Berlioz už ne! Ani to, že si Woland sedl pěkně přímo mezi oba odpadlíky, nebyla náhoda. A otázkou je, k čemu směřuje jméno zahraničního konzultanta? Woland. To by mohlo být Wall + land, neboli Zeď + země, nebo také západní země (West land). No nechť si každý sám přebere.
Ale vraťme se k jádru ukázky a Wolandově argumentační řeči v reakci na Bezdomovcovo: “Člověk sám to řídí.” To je opravdu silné a ambiciózní tvrzení, když každý přeci musí uznat a to i bez nějakého obrovského intelektuálního výkonu, že možnosti člověka, obzvláště jako individua jsou vrcholně omezené a o nějakém celkovém přehledu a širokém vnímání, které by dokázalo přesně poznat, nemůže být ani řeč, a tím pádem není ani možnost něco obsáhlejšího rozsahu kvalitně řídit navíc s ambicí kompletní dokonalosti jakoby místo Boha. No nějaké snahy o řízení tu sice jsou, ale jde také o to, k jakým vedou výsledkům a pak také, jak naznačuje Woland, přichází od někud špatné zprávy. Vypadá to totiž tak, že uříznutá hlava Berlioze od kola tramvaje, pod které spadl po té, co uklouzl po olejové skvrně, která vznikla tím, že když tudy Áňuška procházela, tak rozbila láhev oleje, kterou nesla v tašce, o turniket (tuším, že i v tom všem se skrývá nějaká symbolika), zkrátka, že to všechno není nějaký rozmar nějakého konzultanta, nýbrž absolutní nevyhnutnost degradace až po kompletní fyzickou likvidaci těch procesů a jejich nositelů, kteří se trvale odklánějí od míry apropó víry. Konkrétně ten způsob smrti Berlioze pod koly tramvaje s doprovodným efektem důkladně přelámaných kostí všech končetin má symbolizovat takový druh konce materialisticky-ateistické technicko-technologické civilizace, kde nějaká jakoby nešťastná shoda “náhod” způsobí globální katastrofu, na jejímž konci se bude nacházet neexistence jediného lidského života, jak jej dnes známe, na planetě Zemi a kde hlavním prostředkem destrukce bude právě člověkem stvořená technika (symbolika tramvaje). Proto není vůbec od věci, aby se každý zamyslel nad životem poněkud šířeji – třeba pohledem do vzdálenější budoucnosti a i pohled do vzdálenější minulosti může leccos objasnit.
Doplnění – 15.5.2018 – koncept
A ještě jeden postřeh z druhého čtení knihy. Týká se žen. Jde o to, jak autor zapojil ženu do “nehody”, na jejímž konci se kutálí odříznutá Berliozova hlava (kapitola Sedmý důkaz). Zdá se, že podmínek “nehody” se bezprostředně účastní dvě ženy. Jedna řídí tramvaj nezadržitelně se řítící zatáčkou k místu, kde již “nachystán” leží s koleny přitaženými k hrudi nebohý Berlioz. Nazvěme ji ženou A. Tato žena A řídí po kolejích se pohybující technický prostředek větších rozměrů a po vyjetí ze zatáčky už nestíhá tento přibrzdit, tak aby zabránila v tu chvíli už jisté Berliozově smrti – vše s vyděšeným výrazem jen sleduje. Řekněme, že se tato žena podílí na “nehodě” aktivně. A jak se podílí na podmínkách “nehody” druhá žena. Ta má i své jméno, jde o Áňušku. Ona nesouc v nákupní tašce mimo jiné i láhev oleje přispívá k podmínce “nehody” tím, že obsah oné láhve se nějakým způsobem rozlije a vytvoří se olejová skvrna, po níž Berlioz uklouzne a spadne přímo pod kolo tramvaje neschopen vstát nebo uhnout, neboť se při pádu praští do hlavy a v podstatě ztratí vědomí. Jediné, co Berlioz stihne, je otočit se na bok a přitáhnout nohy k břichu. Ženu B můžeme označit jako pasivní aktérku “nehody”. To celé už ale známe. Teď jde o to, pokusit se rozkrýt významy jednotlivých detailů “nehody” nejen s ohledem na přítomnost dvou žen, bez jejichž současných přispěvků by k nehodě nedošlo. Pochopitelně i Berlioz se stane součástí …
