Zvykli jsme si na skákání a ono to hopsání je velmi přirozené (pokud se ovšem hopsající nestane nástrojem v rukou falešně sebenadhodnocených sociálních inženýrů a nezačne nadšeně poskakovat na nějakém náměstí za zcela cizí – jemu vzdálené – zájmy, za což i posléze tvrdě a těžce svou vlastní otrockou prací a svou celkovou degradací zaplatí). Aktuální hops nás přemisťuje k pomyslnému středu karetní posloupnosti v jejím základním pořadí.
Povšimněme si okolních karet vlevo Písmo, vpravo Bůh, přičemž pomyslný střed se nachází mezi kartou Umění a Bůh. A je to skutečně tak, to, v čem se nacházíme, je Bohem stvořený a udržovaný, chcete-li bezvýhradně podmíněný pohyblivý obraz, můžeme říci umělecké dílo, které má svou dynamiku a skrze nazadatelné cíle i měřítko svého stavu v daném oka-mžiku.
Umění má vycházet ze středu a šířit se všemi směry za hranice subjektivity, tím ji překonávat a dosahovat objektivity a v krajním avšak chtěném aspektu se dotýkat samého Boha. A to když se zadaří, pak vnímáme ryzí krásu a přesah nejen ve smyslové rovině, ale především v té neviditelné – negativní rovině zakotvené v díle a táhnoucí k celkovosti.
