Čtvrtá karta základního pořadí je karta Lásky. Pokud se na tuto kartu zadíváme čistě formálním pohledem, spatříme, až na japonskou šmouhu (japonci musí mít vždy nějaký extrabuřt, třebaže jsou velmi inspirativní kulturou), v podstatě samou párovost a sudost tedy dvojitost. Ano to je symbolika lásky – jednota dvojího – žena/muž ale i muž/žena (Život) a jejich komplementární spojení v celkovosti založené na vloženosti a celkově daném rozdělení pozic. A je to právě Láska jakožto nepodmíněný zdroj a ukazatel rozvoje – hluboký cit pro míru a vnímání veškerenstva v jeho složitém systému rozčlenění do procesů a podporocesů řízení a samořízení.
A co potom nenávist? To je také nástroj řízení, který má zajistit to, že některé procesy mají probíhat odděleně. Tedy Láska to je primárně rozvoj, neboť Nejvyšší netvoří proto, aby docházelo k degradaci. A ten, kdo se domnívá, že může na sebe vzít břemeno vědomě páchané degradace jakoby za účelem pozdějšího “rozvoje”, ten se hluboce mýlí a Nejvyšší toto odpouští jen do určité míry (ta míra je výsledkem součinu a ne součtu mnoha parametrů). Je-li tato překročena, přichází na řadu, jak trefně specifikoval A.S.Puškin, mocný a okamžitý (a my dodejme neomylný) nástroj Prozřetelnosti ve formě Náhody (jejíž podoby mohou nabývat různých forem od lehčích až po nejtěžší). Nenávist je taktéž plodem nepochopení a to můžeme chápat oboustranně.
Dále je vhodné si uvědomit, že Nejvyšší je čistou neomezenou Láskou. V této souvislosti se můžeme opět zastavit u knihy Mistr a Markétka, kde je zcela správně v jedné rovině uchopen Ďábel tak, že na sebe bere lidskou podobu. Ano a to přesně z toho důvodu, že teprve v člověku samotném se jeho (člověka) osobním přičinění (volním aktem) rodí dáblova logika a všechny formy obdobných algoritmik. Tedy NE implicitní soutěž Boha se Satanem, nýbrž první je Bůh, čistá Láska, která může a má působit i ve hmotě a všech jejích postupných rozčlenění a teprve potom se skrze “člověka” rodí Ďábel. Ten je důsledkem odklonu od Záměru, kdy postupně narůstající negativní jevy mající být upozorněními až varováními před probíhajícím odklonem, se vykládají jako “nevyhnutelné” působení Satana zvnějšku. Proto také Mesir suše oznamuje Berliozovi (zatrvzelému ateistovi) jeho konec, to když už není jakékoliv pomoci. Čili není to tak, že by působil Ďábel sám, spíše působí zatvrzele, zabedněle propagovaný člověkem činěný dlouhodobý odklon od míry (Lásky).
Dochází pochopitelně i k pozitivním zpětným vazbám, kdy setrváváním a vědomým naplňováním každému osobně vyhrazené mise je skrze konkrétní úpravy životních okolností naznačováno: “Ano, toto je ta správná cesta!” – jinak se tomu také říká štěstí a jde o ten zatím pro nás jen letmý pocit štěstí jako uvědomění si hluboké sounáležitosti s celkem veškerenstva, a tento my zatím díky svému nízkému dosaženému stupni na spirále rozvoje vnímáme jen velmi zřídka. Krajina před námi se rozprostírající však prahne po tom, aby se ten hluboký pocit štěstí stal normou pro všechny bez výjimky, což s sebou ovšem nese nutné konsekvence …
