Podtitul: Příběh Ježíše v románu Mistr a Makrétka optikou Koncepce Sociální Bezpečnosti
Abychom pochopili, co znamená výrok: Křesťanství jako nástroj řízení, musíme chápat nejprve jeho jednotlivé části, ze kterých sestává. Křesťanství. Co odkazuje tento pojem? Co je jeho podstatou? Je zjevné že jeho podstata je odvozená od učení nebo možná lépe řečeno příběhu Ježíše Krista. Abychom pochopili, co bylo základem jeho učení, vezmu si na pomoc světoznámý román M.A. Bulgakova Mistr a Markétka. Bulgakov ho psal od roku 1928 do své smrti v roce 1940. Domnívám se totiž, že v této knize je podstata zprávy, kterou Ježíš chtěl sdělit lidem, vyjádřena více než zřetelně. Což se nedá říci např. o Bibli jako základním dokumentu křesťanské věrouky. Upřímně, nejsem znalec bible. To že jde o zdroj falešný vnímám z nepřímých zdrojů např. právě z Koncepce sociální bezpečnosti.
Příběh Ježíše, v románu nese jméno Ješua ha Nocri, je podstatnou nikoliv však jedinou linií románu. Aby jsme pochopili vážnost a komplexnost celého obrazu, je nutné se rozebrat už v úvodní klíčové scéně románu. V moskevském parku pojmenovaném Patriarší rybníky, se prochází dva pánové, mladší a starší. Co je na nich zvláštní a výjimečné? Oba jsou vášnivými ateisty. Starší z nich Berlioz je takovým tím otřelým zkušeným ateistou, kterého už nic nezlomí. Mladší z obou zvaný básník Bezdomovec je zase nadšený a plný mladistvé energie a ke svému učiteli vzhlíží obdivně. Oba dišputují nad poémou, kterou mladší dostal za úkol sepsat a která měla být jakousi oslavou ateismu a kritikou Ježíše, ve smyslu všechno jsou to nesmysly, Ježíš nikdy nežil, Bůh neexistuje, jsou to všechno jen báhorky stejně tak jako všechna evangelia.
Co je zde důležité? Za prvé vidíme, že ani těm zatvrzelým ateistům nedá příběh Ježíše spát a stále se mají tendenci nějak k němu vyjadřovat. Za druhé vše se odehrává v prostranství symbolicky nazvaném po patriarchovi. To rozhodně není náhoda a pochopíme to později z rozhovoru mezi Kaifášem a Pilátem. Kaifáš je vysoký patriarcha ze sanhedrinu, což byl židovský soud zabývající se právě takovými případy, které zaváněly narušováním oficiální ideologie. Takže můžeme zatím předeslat, že ateismu se právě daří v podmínkách, kde hlavní mocí je moc odvozená od struktury jako je židovský sanhedrin a jeho bratříčci. Zde můžeme s Koncepcí sociální bezpečnosti dodat to, že odklony od pravé víry mohou mít v zasadě dvě podoby. Buď Boha odmítáme – ateismus a nebo je nám vnucen nějaký falešný bůh – adeismus.
Takže atesté se zaujatě zabývají kritikou Bezdomovcova pokusu o další dehonestaci Ježíšova příběhu. Zejména Berlioz, starší z nich, je s tou prací silně nespokojen. Jak jinak. Nespokojenost je celkem logickou vlastností atestického pohledu na svět. Prostě Bezdomovec v upřímné snaze zdiskreditovat Ježíšovu dobrou zprávu lidstvu ho – Ježíše, podle Berlioze popsal až příliš realisticky, takže to vypadá jako kdyby opravdu žil! A to se Berliozovi skutečně nelíbí, to opravdu nebylo v zadání.
Co je zde ale v této situaci zásadní. Na scénu vchází s nepřehlédnutelnou grácií Woland. Jakoby mimochodem prochází kolem dvojice a vzápětí se přidává do hovoru. Zde je nutné objasnit. Tento obraz je velmi silný a kóduje tu závažnou skutečnost, že v případě vědomého odklonu od jediného Boha se automaticky otevírá prostor pro Ďábla. Pro ty, kteří román ještě nečetli, což vřele doporučuji, si ho přečíst, alespoň jednou 🙂 je Woland právě představitelem ďábla. Nejde o nějakého rohatého kozla s kopýtkem, ale o seriózně vyhlížejícího, dobře až honosně oblečeného zahraničního konzultanta. Odněkud z Německa, možná Francie… No a on je celý pobavený tou nesmyslnou debatou dvou pomatených přesvědčených ateistů. V jejich rozhovoru se odehraje mnoho pozoruhdných výměn, ale my si povšimneme především jedné klíčové, která přímo a úzce souvisí s pojetím Boha v Koncepci sociální Bezpečnosti
…„Pokoje mi však nedá jiný problém – pokud Bůh skutečně není, pak se táži: Kdo ve skutečnosti řídí lidský života běh a všechno zemské uspořádání?“
„Přece sám člověk,“ pospíšil si s nakvašenou odpovědí na tuto popravdě řečeno nepříliš jasnou otázku Bezdomovec.
„Omlouvám se,“ odvětil měkce neznámý, „ale na to, abychom mohli řídit a ovládat, potřebujeme přesný plán na delší časové období. Dovolte mi proto další otázku: Jak může něco řídit člověk, když je zcela zbaven možnosti sestavit jakýkoli plán třeba jen na dobu vskutku komicky krátkou, řekněme na tisíc let, a navíc není schopen zaručit se ani za svůj vlastní zítřek? Opravdu,“ otočil se tentokrát k Berliozovi, „představte si, že například vy začnete vládnout, řídit jiné i sebe, zkrátka a dobře přicházet moci na chuť, a najednou … chacha … se zjistí, že máte plicní sarkom …,“ cizinec se sladce pousmál, jako by mu představa plicního sarkomu působila neobyčejné potěšení, „no ano, normální sarkom,“ opakoval a snivě jako kocour přimhouřil, „protože to by vaše vláda byla rázem u konce. Najednou by vás nezajímal žadný jiný osud kromě vlastního. Příbuzní vám začnou lhát. Vy tušíte něco neblahého, nejdřív se vrhnete k učeným pánům doktorům, potom k šarlatánům, a někdy dokonce k babám zaříkávačkám. Jak to první, tak druhé i třetí je absolutní nesmysl, což jistě chápete sám. A vše končí tragicky: ten, kdo měl ještě nedávno za to, že čemusi a komusi vládne, se najednou ocitá v naprosté nehybnosti uvnitř dřevěné truhly a jeho okolí, které si moc dobře uvědomuje, že z onoho ležícího už nikdy žádný užitek nebude, ho spálí v peci. Někdy to dopadne ještě hůř: člověk se třeba rozhodne, že se vypraví do Kyslovodska,“ a cizinec při pohledu na Berlioze znovu přimhouřil oči. „Zdánlivě na tom vůbec nic není, ale on ani to nedokáže, protože najednou, zničehonic uklouzne a upadne pod tramvaj! Přece byste mi nechtěli namluvit, že se sebou takhle naložil sám! Není správnější si myslet, že s ním takto naložil někdo jiný?“ a cizinec se prapodivně zachichotal.
V tomto klíčovém odstavci je řečeno opravdu hodně. Jednak je Wolandem vyjádřen neotřesitelný fakt , že člověk je se svými schopnostmi velmi omezený a že jediná instance, která je ve světě schopná plánovat na tisíce let je Bůh sám. On jediný je plností poznání. U něj nemá smysl víra. Ta naopak nabývá velkého až zásadního významu u člověka. Právě z toho důvodu, že jeho poznávací schopnosti jsou značně omezené. A proto Woland v závěru knihy vypichuje před uřízlou hlavou Berlioze teorii, která tvrdí:
Každému bude dáno podle jeho víry.
A víra, to je především schopnost naslouchat vlastnímu svědomí, které je spojením s Bohem. Skrze svědomí může každý samostatně navázat spojení s Bohem. A Bůh chce vždy jenom dobro a nikdy nelže. On je zdroj pravdy-jistiny. Dále je zde vyjádřen vliv Hierarchicky nejvyššího řízení ve formě řízení na základě virtuálních struktur, které se těm, na něž dopadá, může jevit jako náhoda. Také je zde vyjádřen fakt, že člověku není radno stavět se do role Boha, což neznamená, že s ním skrze svědomí nemá být ve stálém, přímém a intenzivním vztahu. Odstavec také vyjadřuje tu zásadní skutečnost, že celek života je soustavou do sebe vložených procesů řízení. Zde vidíme, že Bulgakov vyloženě používá pojmy z Koncepce Sociální Bezpečnosti. To může souviset s tím, že žil v období, kdy byl u moci J.V.Stalin, který sám principy řízení aktivně praktikoval.
Nyní můžeme přejít k samotnému ústřednímu obrazu. Tento obraz je líčen ústy samotného Wolanda, který si přisedl mezi oba ateisty na lavičku v parku a jakoby až hypnoticky ho vetknul do vědomí obou ateistů. Jde o rozhovor, spíše výslech Ješuy ha Nocri Pilátem Pontským. V tomto rozhovoru totiž zazní několik jednoduchých formulací, kterými můžeme směle dokumentovat podstatu Ježíšova učení. Můžeme se i domnívat, že právě takto pregnantně vyjádřené myšlenky se staly důvodem, proč tehdejší kulturní fronta brzdila vydání románu až do šedesátých let dvacátého století. Což i autor sám předpokládal a tento předpoklad chytře zapracoval přímo do románu jako takové zvláštní dopředné svědectví. Tedy jaké že hlavní výroky zazní během výslechu:
Všichni lidé jsou dobří.
Ano, to je základní výrok, který se několikrát prolne rozhovorem mezi Pilátem a Ješuou. Tento výrok je jednoznačným odkazem na fakt, že jediný Bůh všedržitel je z podstaty dobrý a že dobro je soběstačené a ke svému bytí nepotřebuje zlo. Proto zlo je pouze výsledkem nějakého neštěstí, neznalosti, nebo soustavného překračování hrany božího dopuštění. V souladu s KSB, která deklaruje že: Vše probíhá tím nejlepším možným způsobem v závislosti na úrovni mravnosti všech zůčastněných.
Mluvit pravdu je snadné a příjemné.
Ješua chce vyjádřit, že hlavním smyslem a nástrojem je pravda-jistina. Mluvit pravdu je příjemné, neboť je to božské. Pravda je stabilita a identita. Je to sjednocení subjektu a objektu. A Ježíš nesleduje jen její logickou linii, ale zdůrazňuje i její vnitřně smyslovou podstatu, která je Bohem podporována právě tím, že průvodcem pravdy jsou příjmené pocity naplnění, blaha a jistoty.
Království pravdy přijde. A veškerá světská moc se rozpadne.
Tento výrok nejvíce rozzuří Piláta. Protože on dobře chápe, že jde o přímý útok na římskou moc resp. na moc sanhedrinu a dalších nadnárodních struktur, které jsou postavené na lži a konceptu vyvolenosti, že mohou působit ve světě jakoby stejným způsobem jako Bůh. V jejich případě jde však o všechno-si-dovolování a nadřazování se nad ostatní. A tito ostatní jsou pak nuceni sloužit těmto vyvoleným mocipánům jako otroci. Koncepce sociální bezpečnosti nazývá ten koncept jako biblický projekt zotročení lidstva ve jménu Boha prostřednictvím skoupení všeho a všech pomocí lichvy a důsledné aplikace metody rozděluj a panuj. Čehož jsme zvláště v dnešní době doslova očitými svědky na mnoha úrovních.
V tom jejich rozhovoru zazní ještě mnoho dalších důležitých sdělení, ale nechci vše prozradit, jak se moderně říká spojlerovat 🙂 Výsledek interakce těch dvou pánů je zjevně nezjevný. Pilát ho musí konzultovat s jemu nadřízenou strukturou. Jejím představitelem je Kaifáš. A zde je nutné si povšimnout. Kaifáš na Pilátovu návodnou a třikrát po sobě položenou otázku ve smyslu: “Opravdu chcete odsoudit na smrt potulného filosofa Ješuu a osvobodit jednoznačného vraha a zločince Bar-rabana?”, k Pilátovu stupňujícímu se překvapení odpovídá třikrát: “Ano, sanhedrin si přeje odsoudit Ješuu a na svobodu propustit Bar-rabana.” To znamená, že židovský sanhedrin má větší strach z Ježíšovy filosofie než z krutého vraha. To je zcela zasadní moment, který objasňuje vše. Zde můžeme i sledovat návaznost na Patriarší rybníky z úvodní scény. Autor chytře a rafinovaně vyobrazil, kdo kultivuje prostředí pro vznik odklonu od jediného Boha. A koření to zprávou, že ty rybníky již jsou řádně zatuchlé. Což je naštěstí jen literární a významová hra. V realitě jde o vodní plochu velmi na pohled příjemnou a o projevené zatuchlosti nemůže být řeč. Vřele doporučuji se tam projít při návštěvě Moskvy, nedaleko je i muzeum věnované M.A. Bulgakovovi.
A nyní k tomu nástroji řízení. Koncepce popisuje řízení jako proces stanovování cílů a jejich dosahování praktickou činností. Jak vzhledem k naznačenému chápat titulek tohoto příspěvku? Křesťanství jako nástroj řízení… Je to vlastně jednoduché. Pochopili jsme, že skutečná a pravdivá slova Ješuy, která řekl, jsou v přímém rozporu s koncepcí společenského řízení, kterou představuje Kaifáš a Pilát. O římském císaři jako aktéru v knize není ani jedna podstatná zmínka. Z čehož se dá usuzovat, že on byl jen řízenou loutkou. Co se tedy dělo? Oficiální moc nemohla příběh a slova Ješuy, která on vypustil do světa jen tak vymlčet. Proto zvolila jinou cestu. Ve smyslu, když ti nějaké hnutí nevyhovuje, nestav se proti němu, nýbrž postav se do jeho čela a řízeně ho degraduj, zkresli, využij ke svým cílům. A to se přesně stalo. Slova Ješuy byla překroucena a stala se základem manipulativního náboženského směru zvaného křesťanství. Přesněji někdy nazývaného židovsko-křesťanská víra. Toto náboženství je sestaveno ze dvou zdrojů. Jeden zdroj je určen pro řídící složku a druhý pro složku řízenou. Problematické je vlastně i samotné desatero, které je definováno negativně. A jak se říká negativní reklama je také reklama.
Čili jak je vidět, konceptuální moc vždy hledá všechny příležitosti, jak se udržet při moci. Křesťanství a církev na jeho falešných základech vybudovaná se pak staly nástrojem udržení vyšší konceptuální davo-“elitářské” moci. Hierarchická struktura katolické církve zároveň sloužila jako ideální informační nosič napříč celou společností především pak vertikálně směrem k centru. Falešný obraz Boha i Ježíše pak zasel podmínky pro pozdější rozpad této vylhané struktury a její nahrazení materialistickou verzí v kabátu marxistické ideologie. Kterážto měla za úkol nahradit již nefunkční biblický základ projektu zotročení lidstva ve jménu Boha. Ale podstatou nástroje bylo znemožnit lidem navázat autentický vnitřní vztah s Bohem a pravdou-jistinou, který by lidstvo přivedl na cestu ke království božímu na Zemi.
