Podívejme se nyní na příběh z pohledu ženského a mužského. V jakých rolích se objevují ženy a v jakých muži? Co nám tím chtěl autor vzkázat?
Upřímně v první části příběhu se ženské postavy moc nevyskytují, spíš nepřímo anebo jen epizodně. No jejich vliv na děj je ovšem zásadní. Tak si musíme připomenout, že tramvaj, která nešťastnému Berliozovi uřízne hlavu, řídí žena. Stejně tak nesmíme zapomenout, že kluzká skvrna, po které Berlioz uklouzl, pochází z dílny další ženy Áňušky (i nákupní taška s lahví oleje může být nečekaně akutním zdrojem problémů). Pak už jen ukecané ženské z masolitu, nemrava v koupelně, chuděra, co jí obtěžuje opilý Mizerov a určitě jsem na něco zapomněl.
To od druhé části už dominuje Markétka. Překrásná žena, která se ďábla nebojí. Co by neudělala pro to, aby se mohla zase vidět se svým Mistrem. Smlouva s ďáblem – žádný problém. Vždyť je to takový moudrý pán, co naplat, že ta spolupráce s ním poněkud bolí! To se dá vydržet… A ta jeho svita – veselá parta. A jak rychle to celé funguje a dokonce může i pomstít Mistra, což nepěkně odnese Mosaskinův byt. I Nataša nám leccos naznačí, jak snadno se dá osedlat ta mužská púdovitost (novotvar) tak trochu předchystaná samotnou Markétkou. Jste prostě překrásné obzvláště oděné v nahotě. To nahý koňakem ožralý podsaditý chlap – hnus odporný.
A ti chlapi: samí lháři a zbabělci až na výjimky.
Ale není to určitě tak beznadějné, jak by se mohlo zdát. To jen my sami si to děláme těžší.
Přeci jen bych se chtěl vrátit ještě jednou k úvodnímu obrazu knihy, neboť on rozkrývá mnohé. Položím si pomocnou otázku: Kdo je Anuška? Tato otázka nechť se stane průvodcem dalšího zkoumání. V úvodním obrazu (Berliozova hlava) hrají hlavní roli dvě ženy. Anuška a bezejmenná řidička tramvaje blíže specifikovaná jako komsomolka (pokus o angažování žen v řídících strukturách). Do jaké míry se vlastnosti obou prolínají?
Komsomolka – řidička tramvaje – symbolizuje tah technosféry, jejíž konstrukce a budování se nachází v rukou tak či onak zmanipulovaných mužů. Jejich představiteli jsou sám Berlioz a i Ivan Bezdomovec? Setrvačnost technosféry pod řízením komsomolky se v obrazu projeví neschopností dostatečně přibrzdit jedoucí tramvaj tak, aby nedošlo ke katastrofě. Pak už zbývá jen hysterický křik a řinčení rozbitého skla.
Druhá žena Anuška také přiložila ruku k dílu svým jakoby nevinným břinknutím lahví slunečnicového oleje o konstrukci turniketu. Ten všední lopotný shon – ty věčné nákupy – to se snadno přihodí drobný problémek. Ale když se to všechno seběhne v určité posloupnosti, rázem tu máme problém velký. Anuška – obyčejná žena z malého bytu, kterému dominuje kuchyň. Nezasloužila by si trochu toho štěstí přeci jen? A tak zamrzí, že i tu podkovu kterou našla (ukradla) bude muset vrátit. A čím si vysloužila přezdívku Morová rána? Tím věčným nakupováním? Kdyby Anuška neběhala furt někde s nákupní kabelou, mohla se stát komsomolkou nebo prodavačkou ve stánku… Všechno to nějak drhne v tom ateistickém modelu. A jeho činovníci přestávají vnímat různorodé varovné signály. Ani pivo ještě nepřivezli, minerálka také není a limonáda jen teplá.
Nikdo ze zúčastněných kromě Mesira nechápe, co se děje a tak se již nezvratně blíží onen klopotný temný okamžik neštěstí zhusta koncentrovaného. Za povšimnutí stojí i fakt, že k němu dojde již za hranicí Patriarších rybníků…
