2. 2. 2026 – den osmdesátého třetího výročí konce přelomové bitvy Velké vlastenecké války, resp. druhé světové války – Stalingradské bitvy. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jak významné vítězství Rudé armády to bylo. Možná přímo fatální. Možná, že kdyby tenkrát v této bitvě nezvítězili, nedotáhli by do vítězného konce celou válku. Je to dost pravděpodobné. Nebo by to bylo o dost těžší, s ještě daleko většími ztrátami. A tak si stále silněji uvědomuji, co vše na těch jednotlivých hrdinských činech a obětech té těžké bitvy závisí. Oni položili základ obratu v tom těžkém konfliktu. A s tím si hned uvědomuji, že už před ním umírali obránci vlasti a po něm taktéž. A co to pro nás znamená? Mimo jiné to, že to vítězství u Stalingradu bylo podstatným stavebním kamenem celého vítězství a také toho, co po něm následovalo. Že jsme v české kotlině mohli vyzkoušet alespoň na krátký čas skutečný socialismus. Ano, rychle se to pod vlivem zákulisních sil světového globalizátora začalo kazit. Ale dokud žil J. V. Stalin, přežívala s ním i myšlenka bolševického systému jako systému, který bedlivě pečuje o blaho většiny a především si dává pozor na to, aby nedocházelo k systémovému parazitování jedněch na práci druhých. Což samozřejmě působí mnohé problémy a nerovnosti. Jistě není nutné, aby si všichni byli úplně rovni, jeden jako druhý. Ale aby existovaly takové podmínky, v nichž všichni mohou naplno rozvinout svůj potenciál, jak ve svůj prospěch, tak i ve prospěch ostatních. Aby se dbalo o veřejné blaho. To znamená, aby bylo všude čisto, aby školství a zdravotnictví bylo na vysoké až nejvyšší úrovni a dostupné bezplatně všem. Aby potraviny byly kvalitní, stejně tak jako všechny další výrobky. Aby si lidé mohli vylepšovat své bydlení. A tak dále a tak podobně…
Zkrátka když jsem na Olšanech procházel mezi hroby padlých při osvobozování Českonslovenska, cítil jsem velkou úctu a vážnost. I určitou úzkost, byl jsem tam sám. Než jsem se potkal s kamarádem.
Děkuji vám všem statečným hrdinům, kteří jste chápali, jakým nebezpečím pro lidstvo je fašistický systém a kteří jste se nebáli proti němu naplno bojovat i za cenu ztráty vlastního života. Jste pro mě nekončící inspirací a zdrojem motivace i v dnešní době se stavět na odpor silám, které opět zakládají konflikty, opět chtějí cynicky ničit lidské životy. Podle všeho se tu ideologickou základnu tehdy nepodařilo zcela vymýtit a ona zase znovu začíná nebo lépe již začala dělat problémy.
A pak jsme s kamarádem zašli do Ruského domu a shlédli film Stalingrad (1989). Celkem přehledně ve třech hodinách vykreslený průběh táhlé bitvy, kde v určitých okamžicích záleželo na každém metru, doslova na každém jednotlivém statečném hrdinovi, a i ženy bojovaly. Stalin je však v tom filmu již vykreslen přes optiku kultu osobnosti. A kult osobnosti je diskreditační propaganda s úkolem zničit a zahladit stopy po prvním významném a úspěšném zavedení a udržení praktického reálného bolševismu. Jistě, byly i problémy. Ale podívejme se nyní do USA a řekněme si, kolik životů ten systém již zničil – přímo i nepřímo. A jsou životy armád bezdomovců plnohodnotnými životy? A co je to za systém, který tak nějak přehlíží a toleruje totální degradaci člověka? Takový systém si nevidí na špičku nosu. A takový systém nemá právo kritizovat, dokud si nezamete před vlastním prahem.
Na Náboji Pravdy najdete článek věnující se bitvě a také článek s odkazem na film Stalingradská bitva (1948).
