Přidržme se nějakého klasického příkladu. Například stavby domu. Než začneme stavět dům, musí tomu předcházet několik činností. Nejprve hledáme místo pro stavbu domu. A jaké místo hledáme? To vlastně víme dopředu. Hledáme místo, které bude bezpečné. To je první předpoklad. Chceme totiž bydlet tam, kde nás nebude nic ohrožovat na životě. Chceme tam žít, a ne nežít. Potom určitě hledáme místo, ke kterému se můžeme snadno dostat, neboli které je dostupné. Místo s přístupovou cestou, nějakou komunikací. Jednak proto, aby bylo možné vozit materiál na stavbu, a podruhé proto, že z domu budeme často někam jezdit — třeba na výlety. A v neposlední řadě budeme chtít, aby u domu byly dostupné zdroje — ideálně voda, palivo na topení, půda na pěstování něčeho apod.
A to je první trojbublina, kterou můžeme opsat tu cestu k domu. Ale pokračuje to dále. Když už to hezké místečko někde u pramenité vody nalezneme, začíná další fáze. Potřebujeme plán domu. Neboť předtím, než začneme stavět, potřebujeme znát, kolik čeho bude potřeba a jakým způsobem to poskládáme, aby z toho vyšel výsledný objekt s názvem dům. Potřebujeme znát materiál a technologický postup. Ale úplně na začátku musíme mít základní představu, cíl – co chceme. A to je nějaká nehmotná idea, nebo hmotná do té míry, že je přítomná někde neznámo kde v naší hlavě. A podle té idey se dává dohromady plán, jak a z čeho to celé zrealizovat. A zde je právě potřeba připomenout: bez této prvotní idey by nic nevzniklo, ona je podmínkou toho, co později vznikne, materializuje se. Proto, aby něco mohlo dojít své materializace, musí se to nejprve ocitnout někde v představě někoho. Takže tu máme postup: idea → plán → realizace.
Druhá věc je ta, zda k té realizaci představy nalezneme dostatek prostředků, jak ve formě plánu, tak ve formě materiální základny. To už může být problém. V konečném světě, kde jsou prostředky a zdroje nějak rozděleny mezi členy společnosti, se nemusí vždy na všechny ideje dostat. Neboť zatím je to tak, že vykrystalizovala skupina „jakoby“ majitelů systému, která si uzurpuje právo tisknout peníze a za tyto bezcenné peníze si nárokovat právo nakládat se vším. Ve smyslu vše ovládat, minimálně v tom významu, že to právo ovládat druhé (ať již živé či neživé) jí navždy zůstane a nikdo ho nesmí zpochybňovat nebo se ho snad dokonce pokusit nahradit něčím spravedlivějším. Jako že všechno patří všem stejnou měrou a všichni společně, vzájemně výhodně, realizují správu všech věcí, i těch přírodních, na jejichž vzniku se člověk absolutně nijak nepodílel.
A na jejichž vzniku se podílel výhradně Bůh jako nejvyšší tvůrčí princip, který postupně vytváří podmínky pro člověka. A tady je podstatné si uvědomit tu věc, že Bůh tvoří podmínky pro člověka i člověka samotného. A tento Bůh podporuje ty procesy, které zapadají do jeho cílů a představ, a proto je pro člověka dobré, když se snaží představovat si něco, co je v souladu s cíli Boha. V takovém případě totiž Bůh toto aktivně podpoří. A proto je nutné zabývat se detailně představami o tom, jak bude fungovat spravedlivá společnost, neboť tímto vytváříme vlastně podmínky jejího příchodu. Ale další podmínkou je aktivní přístup a činění. Vždy v tom duchu, že prostředky světí cíle a ne naopak. To znamená, že je velmi zásadní, skrze jaké prostředky se chceme dobrat cíle. A je to asi jako u receptu na vaření. Každá jedna drobnost hraje roli jak v kvalitě surovin, tak v kvalitě postupu přípravy. Jedno jediné vybočení může skazit celý výsledný produkt.
