Výňatek z dopisu redakci internetového magazínu ProtiProud (rok 2015)
…
Proč ale píši? Již pár dní se mi prohání hlavou jistá paralela, která zřejmě už napadla nejednoho čtenáře ProtiProudu. Nemohu si však pomoci, a musím se o ní s Vámi podělit. Když řekneme „proud“, představíme si přirozeně proud vody v řece. Takový proud je silnější a mohutnější, jak se řeka blíží k moři. A teď si představme, co znamená, nechat se tímto proudem unášet. Jakých náležitostí nutně nabývá takový obraz? Splýváme na hladině řeky, proud nás unáší, nemusíme nic dělat, jsme zcela uvolněni, jen sledujeme stále rychleji ubíhající scenérii na břehu řeky. Jenže ejhle, v cestě se objevuje kámen, proud řeky nás o něj smýkne – modřina. A další kameny v řadě, začínáme být pěkně potlučeni. Máme co dělat sami se sebou, abychom se nezačali topit. Ale ještě to rozdýcháme. Už ani nestíháme sledovat scenerii kolem, jen se vehementně snažíme vyhnout dalším překážkám, abychom přežili. Chceme přeci doplout k moři, do moře. Čím víc se k němu blížíme, tím delší vzdálenost nás dělí od břehu řeky, tím špinavější a smradlavější tekutina nás nese. Přehrady. Jezy. Elektrárny. A co nás vlastně v tom moři čeká? Se zbytkem sil, po dlouhé, náročné a stále se zrychlující pouti hlavním proudem se z nás stane kapička v oceánu daleko od všech břehů. Konec. Chvilku před tím, než se definitivně ponoříme pod hladinu, si posteskneme: „To to uteklo.“ Tak nás může spláchnout mainstream: nejprve klidně, pak pohodlně, zoufale, rychle, bolestivě, barevně a v posledku beznadějně.
Ale vždyť jsme se mohli v mírném a silnějším proudu postavit na vlastní nohy – na zem – na dno koryta řeky. V silnějším a silném proudu už jen těžko, jestli vůbec. Tam už možno doufat jedině v to, že nás zachrání příčetná pobřežní hlídka. Kdybychom se však včas postavili, okamžitě bychom poznali, jak je proud v řece silný. Neboť síla proudu se pozná, až když ji cítíme na svých nohách, které stojí přímo na dně řeky. Teprve pak si uvědomíme, o co se proud snaží. Podrazit nám nohy, strhnout tělo a unášet ho. Chceme-li tedy poznat skutečnou sílu proudu, musíme se pomalu zvednout a stoupnout si na vlastní nohy. Překvapení z objevené, dosud skryté síly hlavního proudu nás nemine. Chvíli budeme jen tak stát a rozhlížet se – stát v proudu. Vyhýbat se plovoucím kládám a jiným tělům. Jak se rozkoukáme, zjistíme, že věci jsou stálé, že věčně neubíhají, pitoreskně se nemění, jak to bylo, když nás unášel hlavní proud. Radost z toho, že stojíme na vlastních nohách, nám dodá odvahu. Co kdybychom se vydali proti proudu? Musíme přeci někam dojít, třeba až k prameni, ke zdroji. Zkusíme první krok. Aj-aj. Silný proud jakoby rozeznal, že naše stabilita na jedné noze není dostatečná, okamžitě nás strhne a poponese blíže k moři. Jenže my již s vědomím poznaného rychle vstáváme a napřimujeme se, třebaže to jde o něco hůře. Ale už víme, že proud slábne, vydáme-li se proti němu. Kráčíme čím dál lehčeji proti proudu, potkáváme souputníky a ti vědí totéž, co my. Tak se s nimi bavíme, a rozkrýváme přirozenou pravdu a stálost věcí kolem. A jak jdeme dále, sledujeme přítoky a stoky, jež se vlévají do proudu. Jasně vidíme, odkud přitéká páchnoucí hnědá břečka, a odkud jen mírně zakalený proud. U každého přítoku chvíli váháme, kudy se vydat proti hlavnímu proudu. Někdy nás mohou zlákat různé proudy vedlejší. Většinou ale rychle rozeznáme, odkud se ten hlavní valí. Postupujeme proti němu. Z řeky se stává říčka, z říčky potok, z potoka bystřina. Kolem nás klid a výška hor. Najednou se můžeme rozhlédnout po kraji. Ta místa, kde jsme se topili v hlavním proudu, se vzdálila. Napijeme se průzračné vody a chutná dobře – výborně. Ale ještě nejsme úplně u pramene. Tak se ptáme: „Není ta voda otrávená?“ Dojdeme pár metrů k samotnému prameni. Pramínek vytékající odkudsi z pod kamene. „Kde se ta voda tady bere? Stále nová, tak průzračná a čistá?“ Těžká otázka. Ale jedno je jisté. Pokud se jednou člověk u pramene napil a voda byla čirá, čistá a chutná – neotrávená, pak měla takovou zůstat navždy. Ten, kdo se jí pak snaží otrávit dokonce u samotného zdroje, nemůže být nikdo jiný než člověk sám. Ale takový člověk musí nutně být sám proti sobě, neboť otrávená voda pramene hlavního proudu, otráví nakonec vše – kompletně, i jeho samotného. Jeden z hlavních smyslů cesty protiproudem spočívá právě v hledání travičů, ukrytých ve skrýších, vylévajících jedové kapsle do bočních potoků a toků, s cílem otrávit vše po proudu a konečně celý proud hlavní. Budiž útěchou, že tito hubitelé přirozenosti zatím vydatně bloudí a nenachází tak naštěstí hlavní pramen. Ani po něm vlastně nepátrají. Jsou si totiž jisti pravdou své lži. Spokojují se se „svými pravdami“, nutno říci krajně nebezpečnými. Jejich falešné pravdy se přirozeně musí stále vydatněji sebepotvrzovat, žádají si stále více viditelnosti, příkazů, zákazů a tedy nutně teroru – zla. Troufám si říci, že se tito nešťastníci smotaní a spoutaní relativismy rozličných barev k prameni nemohou ani nikdy dostat. Nic to však nemění na tom, že jejich nebezpečí, jak obsazují četné přítoky, se zvýrazňuje, a stále zintenzivňuje, což pozorujeme v dnešní neklidné době zcela zřetelně. Pravda se ale nedá vymýtit, neboť spočívá v neměnnosti a věčnosti. Pokusy o její překroucení vždy skončí fiaskem. Bohužel mnohdy se zoufale tragickými následky. První klíč k pravdě = nenechat se strhnout hlavním proudem mediálního spektáklu, nýbrž postavit se v něm na vlastní nohy, a vydat se proti němu k prameni. Možná to bude znít utopisticky a pateticky, ale svět může žít v míru, pohodě, radosti a nebude nijak strádat, ovšem jen za předpokladu, že ještě vůbec uvažujeme člověka.
…
Obrázek generován AI na základě textu: bystřiny se stékají z hor do potoků a řek, kde postupně přibývá znečištění. Proud sílí. Zhruba takto 🙂
